VZDĚLÁNÍ A PRAXE

Moji péčí prošli lidé od narození na novorezeneckém oddělení až po seniory v domově pro seniory. Práce se seniory, které jsem nejednou doprovázela při odchodu ze světa, jsem si plně uvědomila svoji smrtelnost, ale také skutečnost, že je důležité využít každého dne k prožití alespoň jedné radosti. Nikdo nevíme, jaký čas nám byl vyměřen a zítřek nemusí být již takový, jako dnešek.

Díky vlastnímu osobnímu rozvoji a vlastním zkušenostem jsem pochopila, že příčinou našich nezdarů v životě, je chybný postoj k našim emocím, které buď potlačujeme, nebo neřízeně ventilujeme. Nerozumíme-li svým emocím a rozdělujeme-li je jen na "dobré a špatné", náš život se mění v přežívání a velký stres. My sami jsme v něm ztraceni. A práce s emocemi, jejich pochopení, informace o tom, co nám svým projevem říkají, jejich správné uchopení se stalo hlavní terapeutickou činností. Učím a vedu své klienty k pochopení svých životů, vztahů, jak rodinných, tak pracovních, aby uměli stejně jako já, RADOVAT SE ZE ŽIVOTA a aby je život stejně jako mě BAVIL.

Dnes se již umím radovat ze života. Zásadně se mi změnily priority a přístup k tomu, co mi život přináší i když nemám vždy na růžích ustláno.

Před 15 lety jsem udělala rozhodnutí, které nastartovalo změny v mém životě. Toto rozhodnutí spočívalo v tom, že jsem chtěla porozumět, proč v životě zažívám situace, které si myslím, že nemohu nijak ovlivnit. Chtěla jsem porozumět tomu, co je příčinou, že něco v životě chci, ale něco jiného žiji. Jak to vlastně dělám?

Dnes již vím, že jsme tvůrci svého života my sami. Že nikdo cizí, zvenčí, nemůže do mého života zasahovat, pokud k tomu nedám souhlas. Také dnes již vím, že sebevědomí máme všichni, jen s tím rozdílem, že někteří netuší, jak jej použít. Dnes již vím, že náš život, je náš výtvor.

         Ale vždycky tomu tak nebylo....

Před několika lety, na prahu dospělého života jsem byla plná entusiasmu a těšila se na to, co mi život přinese. Pracovala jsem jako dětská sestra v nemocnici, založila rodinu a domnívala se, že vše půjde hladce, jako po drátkách, vždyť mít šťastnou rodinu je přece tak snadné. Pokud se máme všichni rádi, musíme být i šťastní.

Ale chyba lávky. První rozčarování jsem zažívala s příchodem dítěte. Syn byl úžasné miminko, hodně spal, téměř neplakal, jeho první rok života jsem si nesmírně užívala. Po oslavě prvních narozenin jsem se vrátila do práce a syn nastoupil do jeslí. Manžel byl v té době na vojně. U syna se začala projevovat hyperaktivita, v jeslích a později ve školce si na něj stěžovali, že nespolupracuje, že je divoký, ubližuje dětem. Ani my doma jsme si s ním nevěděli rady. Okolí nás vnímalo jako rodiče, co neumí dát dítěti hranice, nebo naopak, jako zbytečně přísné, že máme nevychované dítě. Později syn onemocněl, měl různé alergie, astma, těžký ekzém. Strávila jsem s ním hodně času doma, což ovlivnilo postoj kolegyň v práci, vnímaly to tak, že musí za mě sloužit a v neposlední řadě jsme měli konflikty s manželem, protože jsme se neshodli na výchově, které se vyhrotily po návštěvě  psychologické poradny. Psycholog nám tehdy řekl, že má syn "lehkou mozkovou dysfunkci" a potřebuje spoustu lásky a pochopení. Kámen úrazu byl však v tom, že jsem se snažila být na něj hodná a nechápala, že zároveň potřebuje hranice. Já je vnímala jako projev nelásky. Manžel naopak byl zastáncem hranic a já se domnívala, že je moc přísný, že tím synovi ubližuje. Výsledkem byla obrovská nespokojenost nás všech, až jsem došla do bodu, kdy jsem musela udělat rozhodnutí, co dál? Rozpad rodiny byl na spadnutí.

         Zásadní rozhodnutí přišlo před 25 lety....

Cítila jsem naprosté zoufalství a neporozumění k celému svému životu. Vždyť jsem se tak snažila, tak jak je možné, že výsledek je jedna velká katastrofa?

Přihlásila jsem se na dvouletý psychoterapeutický výcvik v Brně, kde jsem zhruba pochopila, proč jsem se dostala do bodu mrazu a teorii začala aplikovat v praxi. Byla jsem natěšená na to, že se vše změní, že zachráním náš vztah, ale byl to ze začátku běh na dlouhou trať. Něco jiného je teorie a něco jiného, praxe. Vědět, neznamená umět.

Ale nevzdala jsem to. Postupně jsem přicházela na to, co funguje a co ne. Docházely mi příčiny problémů v rodině a stále více jsem se soustřeďovala na sebe sama a výsledek se dostavil. Vztahy v rodině, s manželem, synem se jako zázrakem začaly proměňovat. Našli jsme k sobě cestu. Konflikty jsme přestali vnímat jako projev nelásky, ale jako potřebu naučit se respektovat vzájemně své názory, hledat kompromisy v situacích, kde se neshodneme.

Okolí si naší změny všimlo a vyptávali se, jak jsme to udělali a tím se spustila moje nová etapa života.

Své zkušenosti jsem předávala dál, bylo to zábavné, ale postupem času se hlásilo víc a víc lidí, až jsem se rozhodla ukončit pracovní poměr a poradenství se stalo moji hlavní činností. Předávám lidem zkušenosti, dostávají návody, co dělat jinak, aby nemuseli těžce hledat.

Skvělý tým a komplexnost zaručuje profesionální, dokonalou službu....Na své práci miluji možnost ji rozvíjet k větší dokonalosti, možnost rozvíjet ji dle poptávky. S Lenkou jsme vytvořily skvělý tým, protože máme stejný cíl, stejnou vizi. Vytvořit pro lidi komplexní péči, jak o duši, tak i o fyzické tělo. Protože jedno s druhým spolu úzce souvisí. Jedno podporuje druhé a naopak. S homeopatií jsme se setkala sice již před několika lety, používala jsem ji při léčbě syna a rodiny, ale až setkání s Lenkou, která homeopatií žije, se naplnilo, o čem jsem snila. Propojit duši a tělo a vytvořit komplexní nabídku pro lidi, kteří hledají smysl života, chtějí se naučit žít v dnešní hektické době spokojeně a zdravě, protože obojí se sebou souvisí.